"Já myslím, že vůbec nebyla náhoda, že jsem se narodil," řekl jsem.

...

"Sedni si," nařídil mi, když jsme vylezli z auta, a ukázal na veliký balvan.

"1349," vybafl.

"Epidemie moru," odpověděl jsem. Měl jsem docela dobré znalosti z dějepisu, ale neměl jsem tušení, co má mor společného s náhodou.

"Dobře," řekl ... "Jistě víš, že polovina tehdejšího obyvatelstva Norska během té epidemie zemřela. Ale souvisí s ní ještě něco, co jsem ti nikdy neřekl. ... Jsi si vědom, že tehdy žila spousta tvých předků?" pokračoval.

Nechápavě jsem zavrtěl hlavou. Jak to?

"Člověk má dva rodiče, čtyři prarodiče, osm praprarodičů, šestnáct prapraprarodičů - a tak dále. Když budeš pokračovat až k roku 1349, napočítáš jich poměrně dost."

Přikývl jsem.

"Pak přišel ten mor. Smrt navštěvovala jednu vesnici za druhou a nejhůř bylo s dětmi. V některých rodinách umřeli úplně všichni, v jiných přežil jeden nebo dva. Tys měl tehdy několik set předků v dětském věku Hansi Thomasi. Ale nikdo z nich neumřel."

"Jak si tím můžeš být tak jist?" zeptal jsem se zaraženě.

Potáhl z cigarety a řekl:

"Protože tu sedíš a rozhlížíš se po Jaderském moři."

Zase dospěl k tak překvapivému závěru, že jsem vůbec nevěděl, jak mám reagovat. Ale bylo mi jasné, že má pravdu, protože kdyby třeba i jediný z mých předků zemřel jako dítě, nemohl by být mým předkem.

"Pravděpodobnost, že se kterýkoli z tvých předků vůbec dožije dospělosti, byla jedna ku několika miliardám," pokračoval a slova se z něj teď řinula jako z vodopádu. "Nejde totiž jen o ten mor, to je ti, doufám, jasné, ale o to, že kompletně všem tvým předkům se povedlo vyrůst a mít děti - i navzdory nejhorším přírodním katastrofám -, a to v dobách, kdy dětská úmrtnost byla obrovská. Velká část jich samozřejmě onemocněla, ale vždycky se uzdravili. Když se na to díváme takhle, milionkrát jsi jen o vlásek unikl smrti. Tvůj život na téhle planetě ohrožoval hmyz i divá zvěř, meteority a blesky, nemoci a války, povodně a požáry, otravy a vraždy. Jenom třeba v bitvě u Stiklestadu jsi byl víc než stokrát zraněn. Protože jsi měl jistě předky na obou bojujících stranách, vlastně jsi bojoval sám proti sobě, a tudíž i proti možnosti narodit se o tisíc let později. ... Vtip je v tom, že tohle se milionkrát stalo během celé historie. Pokaždé, když vzduchem letěly šípy, tvoje šance narodit se prudce klesala k nule. Ale ty tu sedíš, nebe nad hlavou, a mluvíš se mnou. Chápeš, mladý muži?"

(Jostein Gaarder: Tajemství karet)